Tohle známe úplně všichni! I jako malí jsme se věčně hádali se sourozenci, že ten druhý má toho prostě víc. Jasně, bonbóny jdou rozpočítat, ale se zmrzlinou je to těžší. A co potom když se má rozpůlit polárkový dort! Ten jsem jako malá měla nejraději. Doma jsme na to vyzráli velmi jednoduchým trikem. Věci, které se musí rozkrojit si půli děti sami! Teda spíš naznačí linku a já rozříznu!
Vtip je v tom, že ten kdo dělí si bere až jako druhý! To se pak nestačíte divit, jak přesně se rozměřuje na milimetry…
Samozřejmě je teď řeč spíš o sladkostech, než o jídle na talíři nebo času stráveném s tatínkem. Každé dítě je jiné. Některé děti chtějí malé večeře a velké obědy, jiné naopak. Jsou dny, kdy by snědli i vás (růstový spurt) a pak jsou dny, kdy víc jídla vyhazujete, než kolik do nich omylem spadlo. Je třeba k nich přistupovat individuálně a nesrovnávat.
Co se týká společného času je to stejné. Jedno moje dítko miluje, když si s ním hraju deskovky od nevidím do nevidím. Druhému stačí, když si tiše vedle něj sednu a dívám se, co vytvořilo za novou hru, jak si kreslí svoje vymyšlené příběhy a je rádo, že má publikum.
Tento trik o spravedlivém dělení jsem vyčetla v knize Jsi tam, brácho? od Hermana a Haldy. Kniha je zpracována neformálními rozhovory mezi těmito dvěma autory a zachycuje myšlenky o rodině, dětství, výchově, partnerství a životě celkově. V tomto článku se lehce opírám o kapitolu, ve které autoři rozvádějí myšlenku spravedlnosti. Ve zkratce – dát každému dítěti to, co potřebuje v míře, kterou potřebuje.